Wikipedistka:Anna Poutníková/Pískoviště

Sebastian Castellio (francouzský Sébastien Castellion nebo Châteillon; 1515 Saint-Martin-du-Fresne v Savojsku – 29. prosince 1563 v Basileji) byl francouzský humanistický učenec, filozof a protestantský teolog. Jako obránce svobody vyznání a svědomí proti Janu Kalvínovi vytvořil ve svých spisech teorii náboženské a všeobecné duchovní tolerance. Vytvořil překlad bible do latiny (vydáno r. 1551) a do francouzštiny (1555).

Studoval na Lyonské univerzitě, kde si kromě dosavadní znalosti francouzštiny a italštiny výborně osvojil latinu, řečtinu a hebrejštinu. Později se naučil také německy. Jako student píše latinské básně. V Lyonu je svědkem upálení kacířů Berquina a Etinenne Doleta, rozhoduje se pro reformaci a emigruje z Francie do Štrasburku za Janem Kalvínem. Užší styky s ním nestihne navázat, ale Kalvin si ho zapamatuje a povolává ho do Ženevy, propůjčuje mu titul rektora tamější reformované školy. Pro děti vydává Castellio jako učební pomůcku epizody ze Starého a Nového zákona přeložené do latiny. Učebnice má úspěch a dočká se 47 vydání. Hlavním Castelliovým celoživotním cílem jsou ovšem překlady bible do latiny a francouzštiny. Proti tomuto jeho záměru se vyslovuje Kalvin, jehož příbuzný už bibli do francouzštiny přeložil. Kalvin se chce stát Castelliovým cenzorem, což překladatel odmítá. Castellio má početnou rodinu, a proto se uchází o lépe placené místo kazatele. Kalvin tuto jeho žádost odmítne kvůli malicherným teologickým sporům. Castellio Ženevu opouští, vyžádá si potvrzení, že nebyl jmenován kazatelem jen kvůli odlišnému názoru ve dvou teoretických otázkách. Kalvinem podepsaná listina je dodnes vystavena v basilejské knihovně. Přesto Castellio nemůže dlouho najít odpovídající zaměstnání, nakonec nachází jen podřadné místo korektora v basilejské tiskárně. Dává domácí hodiny, překládá, koriguje, ale i zahradničí u svého malého domku.

Život

Castellio pocházel z chudé rodiny. Jeho rodiště patřilo k oblastem, do kterých od středověku utíkali pronásledovaní Valdenští.. Hans Rudolf Guggisberg se proto domnívá, že Castellio mohl vyrůstat v prostředí ovlivněném valdenskou tradicí. Castellio sám mluvil o svém otci jako o nábožensky nevzdělaném a nevyjadřoval se k tomu, kde a kdy se dostal do kontaktu s reformátorskými myšlenkami. V roce 1535 odešel do Lyonu, který byl v té době centrem humanismu. Také Martin Luther tam nalezl ,nejprve bez potíží s francouzskou vládou a katolickou církví, své přívržence. Castellio studoval na Collège de la Trinité latinu, řečtinu a hebrejštinu. Ke své mateřské francouzštině ovládal navíc také italštinu a později se naučil i německy.

Ženeva

V lednu 1540 došlo v Lyonu k prvnímu upálení hugenotů jakožto kacířů. Castellio se na základě tohoto zážitku definitivně přiklonil k reformaci, opustil Lyon a odešel do Štrasburku, kde po svém vypovězení z Ženevy vyučoval a kázal Jan Kalvín.. Ještě před svým návratem do Ženevy v roce 1541 zařídil Kalvín Castelliovi místo rektora na ženevské latinské škole a kazatele na předměstí. Brzy došlo k prvním konfliktům s Kalvínem, který nechtěl schválit překlad částí bible do francouzštiny a latiny zamýšlený jako učebnici. Další učebnice Dialogi sacri, dramatické zpracování biblických příběhu pro výuku latiny, se naopak setkala s velkým ohlasem a dočkala se 47 vydání.

Krátce poté byla odmítnuta Castelliova žádost o lépe placené místo kazatele. Teologické a osobní spory s Kalvínem vedly nakonec roku 1544 k obžalobě před radou, protože Castellio ohrožoval jednotu pastorace. Kritizoval totiž kněze, kteří během morové epidemie opustili město, místo aby pomáhali nemocným. Castellio odešel ze svého úřadu, dříve než rada ustoupila Kalvínovi.30. května 1544 byl oficiálně propuštěn. Kalvin dal Castelliovi na jeho žádost osvědčení, v němž jeho prohřešek zdůvodnil mylnými teologickými názory. Tak měl Castellio nejen popírat Kristův sestup do podsvětí, ale také zastávat názor, že Píseň písní by měla být jakožto erotická báseň vypuštěna z biblického kánonu. Kalvín v tomto osvědčení výslovně potvrdil příkladný Castelliův soukromý život. Tato Kalvinem podepsaná listina je dodnes vystavena v basilejské knihovně. Ovšem v dopise Farelovi, který napsal den poté, Kalvín označil Castellia za schizmatika.

Basilej

I přes Kalvínovo potvrzení nemohl Castellio dlouho najít odpovídající zaměstnání. Se svou ženou a nejstarší dcerou odešel do Basileje, kde ovšem nenašel žádné místo kazatele a stěží uživil svoji početnou rodinu jako korektor tiskaře Johanna Oporinuse, překládal, dával domácí hodiny. 13. října 1546 se zapsal na basilejskou univerzitu (Sebastianus Castalio, Sabaudus Burgiensis dioec. – eodem die [Octobr. 13] – 6 ß). 1. srpna 1553 dosáhl hodnosti magister artium. Teprve v roce 1553 se stal profesorem klasické řečtiny na artistické fakultě univerzity v Basileji. Během svého působení v Basileji vydal díla Xenofónova, Homérova a dalších řeckých spisovatelů a také středověké náboženské spisy Thomase Kempena Theologia deutsch a  De Imitatio Christi.

Roku 1551 zveřejnil Castellio na základě svých dřívějších prací latinský překlad bible s podrobnými komentáři, roku 1555 následoval překlad do francouzštiny. Latinský překlad věnoval mladému anglickému králi Eduardu VI. V předmluvě se poprvé vyslovil pro náboženskou toleranci, aniž by ovšem použil tento výraz. V obou překladech se snažil více o krásu jazyka než o doslovnou interpretaci, protože inspirovat nemají písmena, ale smysl. Tomuto cíli obětoval některé odborné teologické výrazy, proto platil v Ženevě za kacíře. Například to, že místo obvyklého církevního výrazu baptismus pro křest zvolil v latině formulaci lotio  – omývání, znamenalo pro Bèzeho důkaz jeho znevažování svátosti. Také ze strany římsko-katolické církve sklidil Castellio kritiku. Cítil se oprávněn hájit svůj překlad v dalším kratším spisu. Do jeho pobytu v 'Basileji spadá také přepracování latinských překladů starořeckých autorů a sebraných spisů: Sibyllino oraculum, vydané roku 1546 u Johanna Oporinuse v Basileji, překlad Historie Herodovy od italského humanisty Lorenza Vally v prvním vydání v roce 1559 u Heinricha Petriho v Basileji, Diodorova díla, vydaná ve stejném roce s Diktysem Krétským a  Darésem Fryžským v dodatku rovněž u Petriho, a také Homérova díla v prvním vydáni z roku1561 u Nicolause Brylingera.

Střet s Kalvínem

Především byl ale Castelliův život ovlivněn konfliktem s Kalvínem. Spor vyvrcholil 27. října 1553 upálením Michaela Serveta před ženevskými branami jako kacíře. Kalvín ospravedlňoval tuto popravu v díle Defensio orthodoxae fidei de sacra Trinitate („Obrana pravé víry v Nejsvětější Trojici“). Castellio, který Servetova díla vůbec nečetl, reagoval na tuto událost ještě v prosinci ve stejném roce anonymně vytištěným dílem Historia de morte Serveti. Za několik měsíců později odpověděl na Kalvínovu obhajobu – pravděpodobně podporován Leliem Sozzinim a Celiem Secondou Curionem – vydáním spisu De haereticis, an sint persequendi („O kacířích, zda mají být pronásledováni“). Předkládá texty, které se vyslovují proti trestu smrti pro kacíře – kromě jiného od Johanna Chrysostomuse, Augustina von Hippo, Martina Luthera (O světské vrchnosti), Erasma z Rotterdamu a dokonce samotného Kalvína (Komentář o Senecovi De Clementia z roku 1532). Ve svém horování pro náboženskou toleranci se odvolával na Luthera. Sám sepsal úvod pod pseudonymem Martinus Bellius – od tohoto pseudonymu byl ve spisech protivníků Castelliových názorů a jejich zástupců odvozen pojem bellianismus. Dílo bylo věnováno vévodovi Christophu von Württemberg. Na polemické spisy Kalvína a Bèzeho odpověděl kromě jiného knihou Contra Libellum Calvini. V tomto spise popřel právo světské moci násilím bojovat proti odchylkám od církevní nauky. „Zavraždit člověka neznamená hájit učení, ale zavraždit člověka.“ Kristus neučil absolutní pravdu, ale lásku. Církev smí proti odchylným argumentům používat jen duchovní zbraně (jak uvádí Pavel), totiž přesvědčování. Také nedělá dobrý dojem na „Turky a Židy“, když „ti, kteří vyznávají Krista, jsou samotnými křesťany zabíjení ohněm, vodou a mečem bez jakéhokoli slitování a je s nimi hůře zacházeno než se zloději a loupežníky“. Tím se reformovaná církev neliší od římskokatolické inkvizice. Ve své argumentaci se Castellio odvolával na Ježíšovo podobenství o pleveli mezi pšenicí. Křesťané nesmějí svévolně předcházet Poslednímu soudu. Kvůli obraně Serveta a jiných takzvaných kacířů a také kvůli svému výkladu bible byl Castellio Kalvínem tak nenáviděn, že ho Kalvín označil za „nástroj Satana“. Jeho překlad bible byl zakázán.

V posledních letech svého života kritizoval Castellio zejména Kalvínovo učení o predestinaci, které vyvracel ve svém nedokončeném díle Dialogi quatuor. Rostoucí vliv kalvinismu zabránil zveřejnění jeho posledního díla De arte dubitandi („O umění pochybovat“), které bylo kompletně vydáno teprve roku 1981. V něm se projevuje jako předchůdce racionalismu, protože staví rozum nad dogma a například svaté přijímání vnímá jako ryze symbolické. Tlak na něho byl tak silný, že Castellio uvažoval o odchodu do Polsko-litevské unie, kde za Zikmunda II. Augusta nacházeli útočiště nábožensky pronásledovaní.. Roku 1563 se Bèze se svým spisem obrátil na basilejské kazatele. Vinil v něm Castellia z mnoha nejrůznějších herezí a kontaktu s novokřtěncem Davidem Jorisem, který žil v letech 1544 až 1556 pod falešným jménem v Basileji. V listopadu 1563 byla podána obžaloba, proti níž se Castellio bránil svým spisem datovaným 24. listopadu 1563. Jeho předčasná smrt ho zachránila před možným odsouzením nebo vystěhováním. Byl pohřben v katedrále v Basileji..

Castellio po sobě zanechal osm dětí ze dvou manželství. Jeho nejmladší syn Friedrich, kterému byl v době jeho smrti teprve jeden rok, se později stal profesorem rétoriky na basilejské univerzitě.

Castelliovo poslední dílo, hermeneutický spis De arte dubitandi et confidendi, ignorandi et sciendi („O umění pochybovat“), zůstalo nedokončeno. Castellio v něm na základě zdravého rozumu popírá věčnou řeč Boží, kterou lze rozpoznat smysly a  rozumem, všudypřítomnost Boží, predestinaci a  určenost vůle a zpochybňuje dogma trojjedinosti.

Odkaz

Castelliovy ideály tolerance a náboženské svobody měly velký vliv jak na socinianismus a rané osvícenství, tak i na pietismus. Zvláště se na něho odvolávali remonstranti v Nizozemsku v 17. století. V této době byla vydána tiskem většina jeho spisů. Kromě latinského překladu bible se především rozšířil Dialogi sacri, který byl v i17. a 18. století používán jako učebnice.

Historický význam Castellia byl znovu objeven koncem 19. století. Francouzský bojovník za lidská práva a pozdější nositel Nobelovy ceny Ferdinand Buisson věnoval životu a dílu Sebastiana Castellia dvousvazkovou monografii. Rakouský spisovatel Stefan Zweig zpracoval Castelliův zápas s Kalvínem v románu, který vyšel roku 1936. V něm se píše:

„Ale právě to, že Sebastian Castellio si byl od počátku vědom beznadějnosti svého zápasu a že se přesto, poslušen svědomí, do něho pustil, tohle svaté přesto a všemu navzdory proslavilo navždy tohoto „neznámého vojína“ jako hrdinu ve velké válce za osvobození lidstva; už pro tu odvahu, s jakou osamocený a jediný vášnivě protestoval proti světskému teroru, měl by Castelliův boj proti Kalvínovi zůstat pro každého člověka ducha pamětihodný.“

– Svědomí proti násilí – Castelliův zápas s Kalvínem

Citát

„Hledat pravdu a říkat ji tak, jak si ji myslíme, to nemůže být nikdy zločin. Nikdo nemá být k žádnému přesvědčení donucován. Přesvědčení je svobodné.“

Sebastian Castellio, 1551

Ocenění

• Am 30. Mai 2015 ehrte die Gemeinde Vandoeuvres bei Genf Castellio im Rahmen einer Feier zur 500. Wiederkehr seines Geburtstages, indem im Vorhof der Kirche eine von François Bonnot gestaltete Büste Castellios aufgestellt worden ist. Castellio war in jener Gemeinde von 1542 bis 1545 als Prediger an jener Dorfkirche tätig.
• In der Stadt Basel führt von der St. Alban-Vorstadt 85 ein Castellio-Weglein rheinwärts und über Treppen zur St. Alban-Kirche. Am in rotem Sandstein gefassten Tor zum Weglein gegenüber der Südseite der Kirche wurde am 4. November 2016 auf Initiative der Gruppe Basler Bürger für eine Castellio-Gedenktafel eine bronzene Gedenktafel mit dem Reliefbild seiner Büste und mit vergoldeter Inschrift angebracht, die in Latein, Deutsch, Französisch, Italienisch und Englisch die von ihm stammende Aussage Einen Menschen töten heißt nicht, eine Lehre verteidigen, sondern einen Menschen töten wiedergibt.

Dílo (výběr)

• Dialogorum sacrorum libri quatuor. Genf 1542. Roizšířeno o příběhy Nového zákona, Basilej 1545. Četná další vydání.
• Biblia sacra latina, Basilej 1551.
• De haereticis, an sint persequendi, et omnino quomodo sit cum eis agendum, Luteri et Brentii, aliorumque multorum tum veterum tum recentiorum sententiae. Georg Rausch, Magdeburg [i.e. Basel] 1554.(doi:10.3931/e-rara-32986. Facsimile-Edition mit Einführung von Sape van der Woude, Droz, Genf 1954). Französische Fassung Tracté des hérétiques, a savoir, si on les doit persecuter. 1554.
• Contra Libellum Calvini in quo contendere conatur Haereticos jure gladij coercendos esse. Manuskript von 1554, gedruckt [s. l.] 1562 [i. e. 1612], darin auch die anonyme, möglicherweise von Castellio stammende Schrift Historia de morte Serveti.
• La Bible translatée avec annotations. Basel 1555, doi:10.3931/e-rara-7524.
• Conseil à la France désolée, auquel est monstré la cause de la guerre présente et le remède qui y pourroit estre mis, et principalement est avisé si on doit forcer les consciences. [s. l.] 1562.
• De arte dubitandi et confidendi, ignorandi et sciendi (nachgelassenes, unvollendetes Hauptwerk).
• Dialogi quatuor (unvollendet, 1578 von Fausto Sozzini herausgegeben, doi:10.3931/e-rara-32621; nachgedruckt Gouda 1612 und Frankfurt 1696).

Textausgaben

[Bearbeiten | Quelltext bearbeiten]

• Bruno Becker, Marius Valkhoff (Hrsg.): Sébastien Castellion: De l’impunité des hérétiques. De haereticis non puniendis. Droz, Genéve 1971 (kritische Ausgabe)
• Wolfgang F. Stammler (Hrsg.): Das Manifest der Toleranz: Sebastian Castellio: Von Ketzern und ob man sie verfolgen soll / Stefan Zweig: Castellio gegen Calvin. Alcorde, Essen 2013, ISBN 978-3-939973-61-4 (Rezension: Volker Reinhardt: Ein Scheiterhaufen für aller Seelenheil. In: FAZ, 24. Februar 2014, S. 28)
• Wolfgang F. Stammler, Uwe Plath (Hrsg.): Sébastien Castellion: Gegen Calvin. Contra libellum Calvini. Alcorde, Essen 2015, ISBN 978-3-939973-62-1
• Sébastien Castellion: De arte dubitandi et confidendi, ignorandi et sciendi. In: Reale Accademia d’Italia. Studi e documenti VII, Per la Storia Degli Eretici Italiani del Seculo XVI in Europa. Hrsg. von Elisabeth Feist Hirsch. 2., erweiterte Auflage. Brill, Leiden 1981, ISBN 90-04-06344-7